Rok se sešel s rokem a nastal poslední den v roce-Silvestr. Je to neuvěřitelné, ale už po šesté se sešla parta fotografických nadšenců na společném setkání v osm hodin ráno před branou Podrážnické obory, aby se společně při družné debatě prošla nádherným lesem staré obory za občasného cvaknutí spouště fotoaparátu, zvonivého smíchu, vyprávění historek i milého úsměvu.

   Pod nohama nám křupal bělostný sníh a jemný mrazík štípal do tváří. Z pod starého vývratu nám vyběhli přímo do cesty dva statní divočáci, ale když ti, co měli připravené fotoaparáty, šli zrovna jako poslední a tak chlupatci utekli bez vzpomínkového fota...Nad hlavami občas zakrákal krkavec a prolétlo hejnko mlynaříků, zahlédli jsme i stádečko majestátných dybowáků.

   Kopec nahoru ke krmelišti nám dal všem pěkně zabrat, Jardovo-"musíš to jít krok co krok Messner" neznělo příliš přesvědčivě, neboť ten na to měl měsíc, ale my museli být na oběd v hospodě :-)!

   Když se obě skupiny zase sešli, pokračovali jsme společně k osamělému nováčkovi setkání Jirkovi, který se utábořil od rána na malé pozorovatelně u dalšího z krmelišť. Nevím, jak moc byl úspěšný, protože když ho při jedné z dalších akcí vyfotila připraveného k lovu naše hlavní dokumentaristka Maruška, měl na objektivu nasazenou krytku, takže nevím nevím...

   Letos zněla lesem i měkce zpěvná slovenština v podání jedné z nových účastnic Eriky, hlubokým hlasem se z davu ozýval rovněž nováček Karel se svým nikonem, doprovodu matadora setkání Táni se ujal poprvé se účastnící Jakub, Jiřku doprovodil na letošní Poslední cvak manžel Tomáš, který sebou přivezl ještě své dva přátele ze zoologické zahrady v Plzni. S rukama v kapsách se-protože hmyzáci nejsou-kochal touhle krásnou atmosférou Vlasta, bohužel chyběl pro pracovní zaneprázdnění berounský Pavel Sedláček, kterému jsme ovšem telefonem poslali alespoň hlasitý pozdrav. Všichni tři Vaškové-Husincovi táta a syn, a Přibáň, samozřejmě nechyběli, stejně tak jako další z realizačně organizačního týmu Jarda.

   Suma sumárum, když jsem to sečetl, sešlo se nás na tradiční finálové společné fotografii rovných šestnáct! Díval jsem se po tom spokojeném, smíchem a dobrou náladou sršícím seskupení a říkal jsem si, že to snad ani není možné, aby se dobrovolně na Silvestra někdo zvedl brzy ráno a jel někam, kde dávají lišky dobrou noc, srdečně se objal u brány s někým, koho třeba opravdu celý rok neviděl a z kapsy vyndal čokoládovou margotku jako důkaz, že nezapomněl...

Tím opravdu posledním cvakem byla již tradičně společná fotografie v podání Vaška Přibáně!

   Protože to letos bylo opravdu pestré a neobyčejně krásné, připravil jsem za podpory Maruščiných fotografií malou vzpomínkovou galerii, takže vás všechny co nejsrdečněji zvu k návštěvě a za rok zase naviděnou přátelé-tentokrát již po sedmé!!
Honza